Miloval surrealismus. Ostatně jeho citát: „Jediný rozdíl mezi surrealisty a mnou je ten, že já jsem surrealista,“ jasně svědčí o jeho směřování.
Kdo nemá rád nudu, ten si v Katalánsku se Salvadorem Felipem Jacintem Dalím užije skvělé dny. Zda tento chlapík s dlouhým tenkým knírem, který si mnohdy prý holil jenom na jedné straně, proslul díky svým malbám nebo extravaganci, to ať si každý udělá vlastní úsudek. Stejně tak, zda se přikloní k názoru znalců, kteří se dodnes dohadují, zda malby stvořil génius nebo šílenec.
Teatre-Museum ve Figueres
Figueres je město, kde se světově proslulý exhibicionista narodil, prožil značnou část svého života a také zemřel. Theatre-Museu Dalí vytvořil sám a rozhodně nikdo nemůže čekat, že vstoupí do klasického, rozumějme normálního, muzea nebo galerie. Budovu bývalého městského divadla, která za španělské občanské války vyhořela, přeměnil v divadelní fantazii, a samotný dům a všechno, co se v něm nachází, jsou exponáty z jeho života.
Představitel surrealismu a autor bizarních obrazů se tu rozhodně nezapře. Při prohlídce expozic má člověk výrazně vtíravý pocit, že primárním záměrem umělce bylo návštěvníka pohltit, mnohdy až vystrašit a nechat ho tápat ve všech tricích, iluzích a překvapeních.
Právě tady vznikly roztékající se hodiny, které měly symbolizovat relativitu času podle Alberta Einsteina. Inspirací prý byl roztékající se camembert, který v jednom z horkých letních dnů pozoroval. Dalším symbolem jsou sloni na tenkých nohách, rozlézající se mravenci nebo stoly výjimečných tvarů s nohama obutýma v dívčích střevíčcích. A pak vejce, všude jsou vejce ve všech velikostech. Když návštěvníci na náměstí před muzeem zaklání hlavu k nebi, nevyhlížejí mraky, ale počítají obrovitá vejce, která Dalí umístil na střechu svého muzea.
A zase vejce a ukradená žena
Stále jsme v Katalánsku, na severním pobřeží Costa Brava v nejvýchodnějším městě španělské pevniny, v klidném letovisku Cadaqués. Bílé městečko vyrostlo na skalnatém poloostrově a září do dálky. Zdejší výběžek Cabo de Creus je pak nejvýchodnějším bodem Pyrenejského poloostrova kam první turisté začali jezdit začátkem 20. století.
Rodina Dalího měla právě tady svoje letní sídlo, a pro malíře se stalo místem nejen dětství, ale také lásky tak velké, jako bylo jeho netradiční umění. Začalo to téměř nevinně a skončilo na straně jedné skoro tragédií a na straně druhé jak jinak než svatbou.
Do Cadaqués ho přijel navštívit básník Paul Eluard se svou ženou Galou. Dalí byl Galou okouzlen natolik, že Paul Eluard odjel z Cadaqués sám. Dalí maloval svoji Galu třeba jako Madonu nebo Ledu ze starých antických bájí. Některá svá díla podepisoval dokonce jako Gala Salvador Dalí.
Zhruba půl hodinky cesty z Cadaqués je v Portlligat Dalího dům, který si právě s Galou pořídili. Nejdřív se objeví ohromná vejce jakoby vyrůstající ze střechy a pak velmi výjimečně vypadající dům. Ani tady se návštěvníci nepřestanou divit, procházejí bludišti místností, úzkých chodeb a chodbiček. Na dvoře objeví bazén a vodotrysky a letní jídelnu. Ani odpočinkovou terasu nemůže návštěvník očekávat jako běžné místo pro pár lehátek, je to velmi originálně řešený kout pro odpočinek, kde Gala a Dalí přijímali návštěvy.
