Je tomu už více než 500 let. Mocný Montezuma II., vládce legendami opředeného indiánského kmene Aztéků, těsně předtím, než večer vkročil do svého početného harému, vždy vypil podivný nápoj, jenž svou temně červenou barvou připomínal krev.
Nebyla to však skutečná krev, nýbrž afrodiziakum označované aztéckým slovem „chocolatl“. Nápoj byl vladaři každý večer obřadně servírován v malých pohárcích ze zlata a k jeho míchání se používaly jen speciální lžičky ze želvoviny. Receptura této tajemné tekutiny byla co nejpřísněji střežena, jen pár vyvolených a důvěryhodných sluhů v Montezumově paláci vědělo, že „chocolatl“ se vyrábí z drcených kakaových bobů, zahuštěných kukuřičnou moukou a dochucených vanilkou. Pokud se tato směs za zvláštních podmínek převařila, stával se pak Montezuma II. ve svém harému nepřemožitelným vítězem.
Božská tekutina
První zmínky o čokoládě se objevily u Olmeců přibližně tisíc let před Kristem a kakaovník byl považován za dar od bohů. Legenda praví, že bůh Qzetzalcoatl učil Aztéky, jak mají připravovat nápoje Tchocoatl. Aztékům a Mayům je také první vaření čokolády připisováno – Mayové přidávali do drcených, na slunci sušených a pražených bobů vanilku, Aztékové hořké mandle, pepř i med. Do Evropy přivezl kakaové boby v roce 1502 Kryštof Kolumbus, nejstarší kontinent si však na nový nápoj zvykal jen váhavě a pomalu. Jako první čokoládu ochutnali na španělském královském dvoře, postupně si nacházela svoje místo mezi noblesními nápoji také ve Francii, Itálii, Německu a Anglii. Na francouzském královském dvoře prosazovala pití čokolády zejména Anna Rakouská. Za vlády Ludvíka XV. bylo její pití u dvora téměř povinné pro milence a milenky. U laskominy, kterou dáváme na Mikuláše či k Vánocům jako dárek dětem, to možná bude znít podivně, ale hořká čokoláda určité afrodiziakální účinky skutečně má. Obsahuje totiž fenyletylamin, látku, která v lidském mozku tlumí pocity studu a zlepšuje náladu. Dvořané ve Versailles tedy věděli, co dělají.
Změna ve způsobu konzumace
Až do začátku 19. století se čokoláda pila jenom jako nápoj, nejčastěji se prodávala jako instantní pastilky, které se zalévaly vodou. Rozhodující zlom ve způsobu konzumace čokolády nastal v roce 1847. Nezpůsobili ho však Francouzi, nýbrž jejich dávní rivalové – Britové. Ve firmě Joseph Fry & Sons totiž dostali nápad zkombinovat kakaové máslo s kakaovým práškem a cukrem, a vyrobili tak
poprvé tuhou verzi čokolády. Nový výrobek měl okamžitý úspěch a představoval vlastně první krok ke „zlidovění“ čokolády, neboť dokud se dobrota prodávala jen jako nápoj, byla k mání pouze v luxusních kavárnách a restauracích za poměrně velký peníz. Jakmile ale vznikla tuhá verze pamlsku, měla čokoláda najednou otevřené dveře do obchodů s lahůdkami, kam chodily daleko širší vrstvy lidí než do kaváren. O čtvrt století později se po mnoha neúspěšných pokusech podařilo Švýcarovi Danielu Peterovi smíchat čokoládu s kondenzovaným mlékem a na světě byla slavná a dodnes tolik oblíbená mléčná čokoláda. S postupující industrializací se tuhá verze čokolády začala ve velkém vyrábět zejména v Anglii, Holandsku, Švýcarsku, Belgii, a samozřejmě i v Americe. Od té doby se prodává prakticky v každém obchodě s potravinami.
Nepřeberná variabilita
Dnes už se dá jen stěží spočítat, kolik druhů čokolád, čokoládových bonbonů, figurek a dalších různorodých výrobků vůbec na světě existuje. Tak například většině z nás může připadat nepochopitelné spojení čokolády a ostrých papriček. Přesto se prý už na konci 17. století takto ochucená čokoláda objevovala poměrně často v mexické kuchyni a vyšší společenské vrstvy, žijící na pobřeží Mexického zálivu, považovaly něco takového za pochoutku nad jiné lahodnou.
Zážitek nejen pro chuťové pohárky
V současnosti se čokoláda vyrábí nejen po celé Evropě a Americe, ale třeba i v Ománu či Spojených arabských emirátech. Nejznámější evropské a americké firmy existují už více než sto let. Kupříkladu tradiční firma Heinrich Schokolade byla založena roku 1895, slavný Švýcar Rodolphe Lindt vyráběl své čokoládové laskominy dokonce už ve druhé polovině 19. století. Philippe Suchard postavil fabriku u Neuchâtelského jezera v roce 1826 a byl to právě on, kdo začal jako první na světě, pravděpodobně někdy kolem roku 1880, přibalovat ke každému výrobku menší litografii. A z čokolády se v tu chvíli stala pochoutka nejen pro mlsný jazýček, ale i pro oči…
Nejžádanější kakaové boby
Čokoláda se běžně vyrábí z několika druhů kakaových bobů. Kakaovník původně dozrával ve vlhkých, tropických deštných pralesech Amazonky a Orinoka, v současnosti roste i v tropických oblastech jiných světadílů. Tropy mu velmi svědčí, má totiž rád horko, vlhký vzduch a mokrou půdu. Plody se sklízejí dvakrát ročně, vždy od října do února a od května do července. Kakaová zrna se pak suší, fermentují, uskladňují a zpracovávají. Nakonec vzniká speciální čokoládová hmota, která se dá samozřejmě ještě technologicky dále upravovat. Nejvzácnější, a zároveň nejdražší kakaové boby se nacházejí v oblasti středoamerického kontinentu. Jsou to takzvaná zrna Criollo, velmi aromatická a ne tak hořká jako ostatní. Vyrábí se z nich přibližně deset procent kvalitní čokolády. Přes osmdesát procent čokolády se vyrábí z bobů Forastero a asi deset procent pak z druhu Trinitario, jenž byl vypěstován křížením dvou předchozích.
Tradice a obaly
Když zavítáte do některé specializované cukrárny, nad pestrostí obalů od čokolád jen oči přecházejí. Ostatně i slavný Alfons Mucha měl na přelomu 19. a 20. století „na svědomí“ reklamu na Chocolat Ideal. Do dějin čokoládových obalů se u nás nesmazatelně zapsal malíř Zdeněk Rykr, který pro Maršnerovu pražskou továrnu na orientálské cukrovinky a čokoládu, od roku 1928 přejmenovanou na čokoládovnu Orion, vytvořil stovky obalů. Byly krásné, nápadité a obchodně neobyčejně úspěšné. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je, že dodnes se jen s mírnou, sotva postřehnutelnou grafickou úpravou používá Rykrův obal na malou mléčnou čokoládu Kofila. Na obaly pronikla dokonce i antická mytologie. Starší čtenáři si vzpomenou na slavnou českou čokoládu s názvem Diana, která byla na našem trhu nepřetržitě od roku 1893 až do první poloviny devadesátých let minulého století, na jejíchž obalech nikdy nechybělo vyobrazení antické bohyně lovu Diany.
Čokoláda dnešních dnů
A jak to dnes vypadá s konzumací čokolády? Podle statistik jsou nejmlsnější Švýcaři a Němci, kteří prý snědí ročně na osobu jedenáct kilogramů čokoládových pamlsků všeho druhu. Počátkem osmdesátých let minulého století se pozornost ve vyspělých zemích soustředila na zdravý způsob života, do něhož se čokoládové pochoutky moc nehodily… A tak vznikla dietní čokoláda. Američané posedlí utužováním zdraví šli ještě dál. Po dvou letech intenzivně prováděných laboratorních pokusů se firmě Botticelli podařilo vymyslet, vyrobit a uvést na trh čokoládu s rybím tukem. Mohli bychom vyjmenovat stovky a stovky dalších příkladů, jako třeba čokoládovou bouchačku, kterou pro narozeninovou oslavu členů Rolling Stones navrhl slavný bruggský pralinkový mág Dominique Persoone. Krátce a jednoduše, svět čokoládového průmyslu, to je prostor plný chuti, překvapení i kuriozit, stejně jako dějiny tohoto legendárního pamlsku.
Víte, že…
Čokoláda obsahuje protein a minerály jako vápník, draslík, fosfor, železo a hořčík důležité pro vývoj a obnovu lidských buněk. Je zdrojem vlákniny a vitaminů B1, B2, PP a E. Obsahuje rovněž teobromin posilující srdce, stimulující nervový systém a potlačující melancholii. V 17. století se ve Španělsku platilo za kilogram čokolády třemi kily zlata. Milenka krále Ludvíka XV. madame Du Barry nutila své milence pít čokoládu, aby s ní udrželi krok.
Text: Bohumil Brejžek
