Omán, kdysi nazývaný země Magan, je i dnes oázou klidu a prosperity. Přírodní krásy a památky této kouzelné země objevuje čím dál tím větší počet návštěvníků, kteří zde mají možnost zažít autentickou Arábii na vlastní kůži, kde je zároveň bezpečno a je tu i spousta míst, která stojí za vidění. Ve starověku se zde těžil černý mramor a měděná ruda. Nejcennější surovinou, vyváženou z jihozápadu země, byla vonná pryskyřice – kadidlo. To si svůj alespoň symbolický význam zachovalo do dneška. Ekonomiku země v současnosti pohání těžba ropy a zemního plynu, jejíž výnosy přináší obyvatelstvu řadu sociálních výdobytků a možnost vést poklidný a přílišnou prací nenarušovaný život.
Přírodní krásy Dhofáru
Omán leží na jihovýchodě Arabského poloostrova, který patří k jedné z nejvyprahlejších částí světa. Na území Ománu ze severu zasahuje poušť Rub´ al-Chálí – česky Pustá končina, která má rozlohu přibližně 650 tisíc km2. Je to nejrozlehlejší čistě písečná poušť na světě. Přes den může teplota na poušti vyšplhat i přes 50 stupňů. Noci jsou naopak zvláště ve vnitrozemí velmi chladné a mohou při extrémech v zimním období klesat až k nule. Časté jsou také písečné bouře. Na okraji této pouště žijí vzácné druhy zvířat jako je přímorožec arabský a gazela písková. Ománci poušť milují a jezdí sem ve svých off-roadech hledat klid a vnitřní rovnováhu. Tak jako dřív brázdili poušť na zádech velbloudů, v současnosti neméně dovedně zdolávají vysoké duny za volantem. Dnes si mohou tento unikátní výlet dopřát i turisté, kteří na okraji pouště na chvíli zažijí pouštní dobrodružství. Za trochu nepohodlí jsou odměnění pozorováním západu sluce na dunách, a ještě úchvatnější noční oblohy bez světelného znečištění, kdy mléčná dráha vystupuje z vesmírného pozadí jako zářící pás hvězd a oblaků plynů.
Na poušť směrem od jihu pozvolně navazuje pohoří Dhofár jehož nejvyšší vrcholy dosahují až 2000 metrů. V nadmořských výškách nad 1000 metrů je přece jen o pár stupňů chladněji než v nížině a fouká zde příjemný vánek. V odlehlých horských údolích se zde pohybuje posledních několik desítek arabských leopardů. Na lov se vypravují při soumraku nebo ráno a snaží se zdaleka vyhýbat lidským obydlím. V provincii Dhofár se vyskytují v hojnějším počtu i další šelmy, jako jsou hyeny pruhované, medojedi, vlci, karakalové, pouštní lišky, ženetky a kočky arabské. Směrem k pobřeží hory prudce klesají a vytváří vysokou hradbu lemující pobřežní nížinu mezi Salálou a Mirbátem. Na úpatí hor se nachází několik stovek pramenů, které občas vytváří průzračná jezírka s tyrkysově zbarvenou vodou. Vodní proud stéká do údolí a v některých místech formuje i několik set metrů hluboká údolí. Průtok je mimo monzunovou sezónu slabý, a tak voda jen málokdy doteče až k ústí do oceánu. V místech ústí vodních toků se tak vytváří slepé zátoky – khory, které jsou přehrazeny od oceánu písečným sedimentem. Voda v nich je částečně slaná a vytváří specifický ekosystém, který vyhledává brodivé ptactvo, hejna plameňáků a volavek. Prameny v pohoří Dhofár slouží jako hlavním zdroj pitné vody i jako zdroj vody pro zavlažování rozlehlých zemědělských farem a plantáží. K zemědělským pozemkům přivádí vodu důmyslný systém zavlažovacích kanálů, které mají v Ománu několik tisíce let starou tradici. Pět těchto starých zavlažovacích kanálů na východě země je dokonce zařazeno na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Díky zavlažovacím kanálům i moderním rozvodům vody je oblast Salály vyhlášeným zemědělským regionem, kde se pěstují tropické a subtropické plodiny jako jsou kokosové palmy, papája, mango a několik desítek druhů banánů. Všechno toto ovoce si můžete nakoupit v některém ze stovek stánků, které jsou roztroušeny kolem silnic blízko plantáží. Nejoblíbenější osvěžení představuje kokosová voda, kterou srkáte brčkem přímo z vychlazeného čerstvého kokosu, který vám po dopití rozpůlí, abyste mohli sníst měkkou dužinu. Zelený pás plantáží protíná přímo střed města, a odděluje tak novou zástavbu od starých čtvrtí na pobřeží.
Pláže s bílým pískem se táhnou přes celou délku Salály a jsou krásně opuštěné. Kýčovitý katalogový obrázek doplňují všudypřítomné kokosové palmy a po ránu hejna delfínů, skotačících jen několik desítek metrů od břehů. Dvacet kilometrů západně od Salály se nachází ospalá rybářská vesnička Mughsajl, která přitahuje návštěvníky unikátní přírodní památkou. Oceánský příboj zde ve vápencových útesech vyhloubil průduchy, kterými během přílivu nebo když je moře rozbouřené, tryská voda do výšky několika metrů za ohlušujícího hukotu. Někdy se na očekávaný výstřik docela načekáte, ale výsledná fotka určitě stojí za námahu. Dál na západ je pobřeží skalnaté a těžko přístupné. Na několika místech jsou pod hradbou skalních stěn schované dechberoucí písečné pláže. Nejznámější a nejkrásnější z nich se jmenuje Fazája a dá se na ni sjet z hlavní silnice po šest kilometrů dlouhých serpentinách. Svahy jsou zde obrostlé kadidlovníky, dračincem, aloe a pouštní růží, která brzy na jaře krásně rozkvétá.
Salálská nížina a okolní kopce a hory jsou každoročně od června do září během takzvané sezóny Charíf svědky neuvěřitelné proměny. Jako na jediné místo na Arabském poloostrově sem pronikají monzunové deště, které sebou přináší pokles neúnosných teplot a vláhu pro vyschlé hory a pláně. Stačí, aby jednou intenzivněji zapršelo a vyprahlá příroda se rychle začne zelenat. Tuto proměnu sem jezdí sledovat vedrem trápení Arabové z celého Arabského poloostrova. Západní turisté v tomto období do Dhofáru nejezdí, jelikož pro ně déšť a zelená příroda není nic nevídaného, a naopak je odrazuje rozbouřené moře, ve kterém se dá koupat jen s obrovským rizikem.
Kadidlová aromaterapie
Jedním z nejtypičtějších produktů Ománu je od nepaměti kadidlo. Od starověku po novověk bylo zdrojem nevyčíslitelného bohatství pro oblast Dhofárské provincie, odkud se vyváželo. Kadidlo je pryskyřice, která se sklízí z narušeného kmene a větví kadidlovníku (lat. boswelia sacra). Tyto vzácné stromy rostou v Ománu jen v několika oblastech provincie Dhofár. Starověké civilizace jako byl Babylon, Asýrie, Egypt, Řecko a Řím používaly tuto vonnou pryskyřici pro náboženské nebo pohřební rituály. Z judaismu přešel rituální význam kadidla i do křesťanství. Vysoká cena kadidla se odvíjela nejenom od jeho náboženského významu, ale také od omezenosti produkce a nákladů na dopravu, ve kterých bylo zahrnuto i clo, které si vybírala města, přes které procházela kadidlová stezka. Ta směřovala z oázy Šisr (Ubar) v Dhofáru do údolí Hadramawt v Jemenu přes Ma´rib a města v dnešní Saúdské Arábii – Nadžrán, Medínu, Dedán, Petru v Jordánsku a Gazu v Palestině. Kadidlo se vyváželo také po moři ze dvou největších přístavů al-Balíd a Samharam. Dnes jsou z těchto velkolepých měst jen rozsáhlé ruiny, které byly částečně rekonstruovány. Vzhledem k historickému významu těchto přístavů byly oba zařazeny v roce 2000 na Seznam kulturního dědictví UNESCO.
Centrem dnešního obchodu s kadidlem je trh al-Husn ve čtvrti al-Haffa v Salále. Je to jedna z největších atrakcí tohoto města, která láká svou orientální atmosférou. Neměl by ji minout žádný milovník silných orientalních vůní. Na výběr jsou zde všechny jakosti kadidla, mošus, ambra, santalové dřevo, oud a další vonné esence či vykuřovací směsi. Extrakty z kadidla se používají také k výrobě různých luxusních parfémů, které si zde můžete zkoušet tak dlouho, dokud vás rozmanité vůně úplně neomámí. Tradiční parfumérské řemeslo podpořil svou iniciativou i sultán Qábús, který roku 1983 inspiroval založení parfumérie Amouage, která se dnes stala světoznámou značkou. Z kadidla se vyrábí také kosmetický olej, krémy a mýdla. V tradiční arabské společnosti je vykuřování kadidla v místnostech velmi oblíbeným zvykem. Vykuřují se nejenom prostory, ale i oblečení. Někteří Ománci dokonce bílé kadidlo typu hodžarí s chutí jedí, což je zvyk, který občas může přerůst i v závislost. Zkrátka a dobře „kostelní“ vůni kadidla při návštěvě Dhofáru jen stěží uniknete, i kdybyste ze svého itineráře vynechali návštěvu trhu al-Husn. Bezplatnou kadidlovou aromaterapii vám totiž dopřejí každý den v hotelové lobby.
Bezpečnost
Pokud jsou pro vás arabské destinace symbolem zvýšeného rizika teroristických útoků, krádeží, přepadení a neustálého obtěžování turistů všeho druhu, můžete v případě Ománu na tyto problémy zapomenout. Do dneška v Ománu nebyl proveden jediný teroristický útok a běžná kriminalita je tak nízká, že byl Omán v letošní zprávě Světového ekonomického fóra zařazen na čtvrté místo v seznamu nejbezpečnějších zemí na světě. Stejně tak nehrozí, že by vás obtěžovali neodbytní pouliční prodejci nebo různá podvodná individua, snažící se vloudit do vaší přízně. Ománci mají obecně velmi vysokou životní úroveň, takže ke krádežím nemají důvod ani ti chudší. Zahraniční pracovníci z Asie a Afriky si také nedovolí páchat trestnou činnost, jelikož by byli okamžitě vyhoštění, čímž by ohrozili sebe i na nich závislou rodinu.
Tradiční pohostinnost
Pokud vyrazíte mimo hotelový rezort a setkáte se s místními lidmi, budete mít možnost poznat, co to znamená být v tradiční arabské společnosti hostem. Stačí projevit minimum uznání a úcty k místním obyvatelům, a ti se vám odvděčí mnohonásobně. Velmi rádi si s vámi jen tak poklábosí a pozvou vás na jídlo do restaurace nebo vás vezmou mezi sebe při rodinném pikniku. Nejběžnějším projevem přátelství je pozvání na tradiční ománskou kávu s kardamomem. Pozvání se nesluší odmítat, a tak vám nezbude než alespoň projevit vděčnost tím, že poděkujete arabským „šukran“ a rozloučíte se slovy „as-salámu ´alajkum“ – mír s vámi. V případě, že se ocitnete v problémech určitě najdete kolem sebe lidi, kteří vám rádi nezištně pomohou. Ománská pohostinnost může být tak velkorysá, že vám v nemocnici zaplatí úhradu za ošetření běžný kolemjdoucí, jen proto, abyste se cítili jako host dobře.
Omán – motoristů ráj
Nejlepším způsobem, jak si projet co největší kus Ománu, je půjčit si auto. Pokud se nechcete cítit v okolním provozu luxusních off-roadů méněcenní, je nutné si půjčit alespoň slabší kubaturu Land Cruiseru nebo alespoň SUV. Drtivá většina osobních aut má automatickou převodovku, což se hodí zejména při lenošivé jízdě po městě, kdy si pravačka a levá noha mohou odpočinout. Ceny benzínu
se pohybují v přepočtu kolem 12 Kč, čímž se spotřeba vozidla stává údajem dosti nepodstatným.
To čeho si všimne těžce zkoušený český řidič hned po pár ujetých kilometrech, je překvapivá kvalita jak hlavních, tak vedlejších silnic. Silniční síť se dále rozrůstá a staví se v závratném tempu. Na stavbě dělají především neúnavní pracovníci z Indického subkontinentu, které nezastaví ani prudký sluneční žár. Nejlepším dokladem stavebního umění je silnice 47 ze Salály k jemenským hranicím v Sarfajtu, která překonává prudké kopce formou nekonečných serpentin, odstřílených pomocí dynamitu z horského masivu. Jedinými nástrahami na silnicích jsou kromě přecházejících stád velbloudů nemilosrdně vysoké retardéry, které číhají na nic netušící oběť před každou vesnicí a také v obytných zónách ve městech. Úmorné přejíždění retardérů je ale vykoupeno možností svižné jízdy po hlavních tazích ve městě, kde je běžně povolená 100, kterou je ještě možné překročit až o 20 km bez postihu. Dopravu ve městech i na dálnicích sledují z ptačích budek radary a kamery. I ománská tolerance má však své meze, a tak za opakované nebo závažné porušení pravidel můžete zaplatit nejenom vysokou pokutu, ale skončit i na pár hodin na výchovném pobytu ve vězení.
Osvícený monarcha sultán Qábús
V arabských zemích bychom jen těžko hledali panovníka, který v sobě lépe spojuje absolutistického vládce i osvíceného reformátora. Kromě panovnické funkce zastává sultán též posty předsedy vlády, ministra zahraničí, obrany a financí. Jeho oficiální portréty visí na všech úřadech, provozovnách a hotelových recepcích. Z obrazů shlíží důstojná postava muže s jiskrným pohledem a dokonale zastřiženým bílým plnovousem v tradičním oděvu s turbanem na hlavě. Sultán má mezi obyvatelstvem nezpochybnitelnou úctu a autoritu, které vycházejí z jeho původu a zásluh o modernizaci Ománu a zvýšení blahobytu ománských občanů. Qábús se narodil 18. listopadu 1940 v Salále v provincii Dhofár jako jediný potomek sultána Saída a jeho manželky Mizún bint Ahmad Ma´ašaní, která pocházela z významného kmene z dhofárských hor. V dětství studoval v palácové škole Saídíja a poté se přesunul na studia do Anglie, kde vystudoval prestižní Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu. Po absolvování vojenské akademie v roce 1962 se přesunul s Britskou armádou na několik let do Západního Německa. Po návratu do Ománu se zhoršily vztahy mezi Qábúsem a jeho otcem sultánem Saídem. Několik let byl Qábús držen v domácím vězení, ze kterého se dostal až po palácovém převratu, kterým byl svržen sultán Saíd. Převrat provedl Qábús ve spolupráci s britskými tajnými službami a ve shodě s částí sultánské rodiny dne 23. července 1970. Změna proběhla nekrvavě a sultán Saíd byl odeslán do exilu ve Velké Británii. Od data nástupu sultána Qábúse se počítá nová epocha Obrození v dějinách Ománu. Označení této epochy za Obrození není jen pouhou oficiální propagandou, ale skutečně odráží cestu modernizace a rozvoje, kterou Omán od roku 1970 podnikl. Byla postavena silniční infrastruktura, přístavy a letiště. Bylo vybudováno veřejné školství na všech třech úrovních, které je bezplatné a dosažitelné i pro obyvatele odlehlých horských osad. Stejně tak došlo k rozvoji kvalitního zdravotnického systému, jehož služby mohou občané Ománu využívat též bezplatně.
V porovnání s ostatními monarchiemi v Zálivu není vládnoucí rodina tolik rozrostlá. Sultán se narodil jako jediný potomek svého otce Saída. V sedmdesátých letech se oženil se svou sestřenicí Nawwál bint Táriq Al Saíd, ale po několika letech došlo k rozvodu, a očekávaný potomek se z tohoto vztahu nenarodil. Sultán zůstává dodneška bezdětný a na obzoru se tedy rýsuje dynastická krize. Otázka nástupnictví se stala ještě aktuálnější poté, co sultán roku 2014 začal trpět blíže neupřesněnou nemocí. Nejčastěji se spekulovalo o rakovině. Zdravotní stav sultána si vyžádal, aby se léčil osm měsíců na specializovaném pracovišti v Německu. Po návratu v březnu 2015 se sultán objevuje na veřejnosti jen sporadicky a je viditelně pohublý. Oficiálně se léčba v Německu prezentuje jako úspěšná. Následníka by po sultánově smrti měla vybrat do tří dnů rodinná rada. V případě, že by se neshodla na jméně nástupce, bude se respektovat sultánův výběr následníka. Sultán drží jméno svého vybraného nástupce v tajnosti. Jeho jméno napsal do dvou zapečetěných obálek, které umístil v palácích v Salále a v Maskatu. S největší pravděpodobností na ománský trůn usedne někdo ze sultánových bratranců. S tímto přechodem je spojena celá řada obav z vzniku možných sporů o nástupnictví mezi větvemi vládnoucí dynastie a také z oživení snah některých kmenů obnovit funkci imamátu – nejvyššího náboženského vůdce islámské ibádovské obce, který by se mohl stát mocenským konkurentem pro budoucího sultána. Ať už bude nástupcem kdokoliv, jen těžko nahradí osvícenou osobnost sultána Qábúse.
Největší politický přínos sultána v neklidné oblasti Blízkého východu je obratná diplomacie. Omán udržuje dobré diplomatické styky se všemi arabskými zeměmi i s Íránem. Qábúsovu výjimečnost dobře ilustrují i jeho záliby, které jsou v arabské oblasti dost neobvyklé. Miluje klasickou hudbu a sám dokonce hudbu komponuje a hraje na loutnu. Nechal dokonce založit symfonický orchestr a Královskou operu v Maskatu. Nezbývá než společně s Ománci doufat, že ho všemohoucí Alláh zachová v dobrém zdraví ještě dlouhá léta.
Text: Karel Tomaštík