Pro dovolenou, resp. pobyt u moře, v září zdánlivě mluví několik přesvědčivých argumentů. V případě Bulharska je ale na zvážení, zda skutečně platí.
Hlavní motivací, proč jezdíme v létě k moři, je tamní slunce a teplo, kterého se nám zde po většinu roku nedostává. Slunečního svitu u nás máme kolem 1450 hodin ročně, zatímco v Bulharsku je to kolem 2000 hodin ročně, ve středomořských státech běžně 2600 hodin ročně a třeba v Dubaji i 3400 hodin ročně. Podobně, i když ne tak výrazně, je to s teplotami – u nás je průměrná roční teplota 5,5 – 9 °C, v Bulharsku 10,5 – 12 °C.
Zároveň ale není příliš logické jezdit za sluncem a teplem v době, kdy ho i u nás máme dost, tj. v červenci a srpnu. Září proto vypadá jako dobrý nápad, i proto, že mimo vrcholící sezonu lze očekávat nižší ceny a méně turistů, zejména pak rodin s dětmi. Ne každému také vyhovují příliš vysoké letní teploty.
Můj termín pobytu v Primorsku právě v době od 21. do 28. září byl ale dán především mým zájmem navštívit tamní megalitickou a údajnou thráckou svatyni Beglik Taš v den podzimní rovnodennosti. V té době tam mohou být pozorovatelné archeoastronomické jevy, např. východ Slunce na určitém nějak vyznačeném místě a podobně. Možnost spojit návštěvu tohoto místa s pobytem u moře jsem brala jako příjemný bonus.
Na místě se ukázalo, že s představou koupání a lenošení na pláži na slunci to nebude tak horké, a to doslova. Prvním varovným znamením bylo teplé oblečení místních obyvatel, nechyběly ani vysloveně zimní bundy. Představa, že při odletu z Prahy ve 4.15 a možností ubytování na místě až od 14. hodiny odložím zavazadla na recepci a dopoledne mi pěkně uběhne na pláži při koupání a slunění, se splnila jen z té první části. Náš zájezd přivítalo zatažené nebe, silný a určitě ne teplý vítr a poměrně značné vlny, což nevadilo jako tolik, že pocitově byla voda v moři na koupání prostě studená. Celkový ráz připomínal spíše moře Baltské než Černé.
Tak to vydrželo v podstatě po celý týden, občas slunce vysvitlo a v závětří, a když se moře uklidnilo, se do něj dalo i vlézt a zaplavat si, lépe řečeno někteří tak učinili. Mně stačilo brouzdání na břehu, nepřijela jsem „od moře“ ani nijak výrazněji opálená a opalovací prostředky jsem ani nepotřebovala.
Brzy jsem také přišla na to, že tento týden je posledním týdnem tamní letošní sezony, a navíc byl v neděli 22. září svátek nezávislosti Bulharska, který se slavil i následující pondělí, což znamenalo, že v Primorsku bylo ten první víkend povětšinou všude zavřeno. Pro místní prodejce, směnárny, restaurace a vůbec celý „turistický průmysl“, zřejmě již zcela vyčerpaný celoletním shonem, je zřejmě tento svátek i signálem k tomu, aby zavřeli nejen o svátku, ale rovnou až do příští sezony. Čest výjimkám, jako bylo místní muzeum a supermarket.
Konec sezony poznamenal i provoz „mého“ hotelu Forest Beach. I když jsem na pokoji našla soupis toho, na co všechno mám v rámci svého „all inclusive“ nárok a za co jsem tedy i zaplatila, zcela chyběl odpolední „snack“ u hotelového bazénu (pizza, palačinky apod.). Je to logické – nikdo u něj totiž už nebyl, voda byla studená i v něm. Slíbené barbecue 6x týdně bylo pouze jednou, v sobotu v den příletu. Během jídla formou bufetu bylo vidět, jak se zásoby postupně ztenčují a docházejí. Skutečně opulentní sobotní přehlídka se během týdne objemově „stáhla“ asi na polovinu, možná třetinu, v souvislosti s tím, jak ubylo i hostů, a v pestrosti možná tak o 25 %. Postupně se zcela vytratila zmrzlina, přestaly fungovat některé kávovary a automaty na džusy, vyschly samoobslužné soudky s vínem, ztenčil se výběr uzenin a sýrů a vlastně všeho.
Podobná situace nastala i ve vedlejším all inclusive baru. Nabízený sortiment koktejlů se zmenšil už jen proto, že třeba došla tequilla (a proč by ji měl někdo doplnit, že) a v pátek v podvečer byl pro jistotu bar zavřený už úplně s tím, že jej nahrazuje jídelna. V rámci all inclusive se kromě koktejlů podával i tvrdý alkohol, z nějž v jídelně zůstala v nabídce jen vodka. Za to ji barman rozléval rovnou po deci. Možná se nás chtěl ten poslední večer jen co nejrychleji zbavit, ale chytří čeští cestovatelé nepodlehli a přidávali si k ní džus z automatu. Zvlášť senzační byl ten višňový. Spolu se zbytky kompotu tak vnikl zcela nový koktejl „Last Bulgarian Kiss“, při jehož popíjení se tak nádherně vyprávěly i poslouchaly cestovatelské historky, zvláště pak z podstatně exotičtějších destinací.
Celkově lze ale říct, že all inclusive zahrnující i pivo, víno a sekt (Krymskoje igristoje) se v tomto případě ukázalo opravdovou výhrou, i když oběd v restauraci se dal pořídit za ceny srovnatelné s těmi našimi od 100 do 150 Kč a srovnatelné s našimi byly i ceny v místním supermarketu. Nechyběly v něm ani tradiční bulharské brandy Pliska a Sluneční břeh v ceně kolem 10 leva, tj. cca 130 Kč, čili vítaný suvenýr k odvozu domů. I v Bulharsku je totiž dnes už trochu problém zakoupit něco původem opravdu bulharského. Sázkou na jistotu je v tomto ohledu růžový olej a kosmetika, která jej obsahuje, nejen dámská, ale i pánská, např. voda po holení, čaje a koření, a to, opět, za pro nás velmi přijatelné ceny. Vynikající jsou i místní čokoláda a bonboniéry (např. Černomorec) a pokud byste zatoužili po místních rybách, syrové je spíš než někde na trhu najdete v mrazáku v supermarketu.
Konec sezony se však neprojevil v nějakém markantním snížení cen nebo dokonce masových výprodejích. Není k nim důvod. Jinak obyčejné bavlněné tričko ozvláštněné pouze hlavou řvoucího lva a nápisem Bulharský vlastenec svou poněkud nadsazenou cenu 20 leva přes zimu určitě neztratí. A stejné to je i s ostatním sortimentem. Hezkým suvenýrem jsou ale i různé škebličky, mušličky a kamínky, kterých bylo na pláži tolik, že se případným zákazem jejich sběru a vývozu nikdo nezabývá. Problém by mohl nastat s velkými mušlemi zakoupenými na trhu, které však nepocházejí z Bulharska, ale třeba z Karibiku apod. Jsou nádherné, ale ceny světové, takže se dají za tyto částky koupit i u nás. Problémem by mohl být nákup a vývoz starožitností vč. různých střepů. Podle dostupných informací za to hrozí i trest odnětí svobody, zda to tak je i v praxi těžko říct. Hlavní problém spočívá v tom, že „starožitností“ či kulturním dědictvím je to, co tak příslušné orgány označí. Nepomůže, ani když takovou věc normálně koupíte v obchodě. Když se zeptáte na vývoz, prodejce vám místo příslušného dokladu doporučí danou věc někam schovat, minci třeba zamíchat mezi běžné drobné.
Dalším mínusem mého pobytu bylo i to, že v hotelu se nikdo neobtěžoval s přislíbenými každodenními animacemi a zábavnými programy. Také jsme od delegátky dostali nabídku možných výletů, např. do Istanbulu, ale pak jsme se dozvěděli, že v tomto posledním týdnu sezony se už nekonají. Nezbylo tedy, než si poradit jinak.
Co říct na závěr? Bulharsko mě v tom, co jsem si od něj slibovala, tj. průzkum lokality Beglik Taš, kterou je možné si, na rozdíl třeba od Stonehenge, celou prolézt, nezklamalo. Shodou okolností se mi podařilo dostat se i na další zajímavá místa v okolí Primorska a vzhledem k tomu, že ceny všeho jsou přibližně stejné jako u nás, nešlo ani o pobyt nějak extrémně finančně náročný. Pokud je však pro někoho v daném případě prioritou slunění a koupání v moři, potom Bulharsko v září určitě ne.
Text: Jitka Lenková
