Na světě snad není roztomilejšího a na první pohled vtipnějšího zvířete. Je ale surikata opravdu tou rozkošnou myšičkou, nebo naopak krvelačnou šelmou, se kterou není radno si zahrávat?
Malý dravec z čeledi promykovitých platí za nejzvědavější zvíře na světě. I když znáte surikaty jen ze zoologické zahrady, stejně se vám ze všeho nejdříve vybaví jejich typický postoj: v pozoru na zadních, přední tlapky téměř jako by si dávaly v bok a bystrým zrakem sledují, co se děje v okolí. Skvěle vidí na dálku, dokážou si všimnout predátora i na stovky metrů. Na blízko už to ale taková sláva není. Jakmile zbystří nebezpečí, pronikavým kvílením dají vědět blížící se hrozbu ostatním. Vždy mají vybraného strážce, který hlídá celou skupinu z nějakého vyvýšeného místa, případně vyššího keře.
Surikaty žijí především v oblasti Kalahari, vyprahlé pouště v srdci jižní Afriky. Jejich srst může být hnědá i pískově zlatá, s malými skvrnkami na zádech. Kolem očí mají výrazné černé kruhy, skoro jako by propařily celou noc. Tvoří zásadně kolonie o zhruba dvaceti členech, šance, že byste potkali jednu osamocenou surikatu, je téměř nulová. Jejich společenství je pro ně nesmírně důležité. Přes den se od sebe téměř nehnou a v noci se ještě tisknou blízko k sobě, aby jim v podzemních norách nebyla zima. Obývají opuštěné pelechy po jiných zvířatech, které si neustále zvelebují, jedna nora může mít klidně i 80 východů.
Pokud zmerčí surikatu z jiného kmene, nezřídka se stává, že dojde k velké rvačce, která může skončit i smrtí poraženého zvířete. V každé kolonii platí přísná pravidla, v čele společenství stojí dominantní pár, který jediný přivádí na svět mláďata. Pokud se stane, že se narodí potomci jiné samici, záleží jen na „surikatí královně“, kolik z nich nechá na živu. Většinou je ale i s matkou vyžene z kolonie. Osamělá samička s mláďaty nemá moc šancí na přežití, zachránit ji může jen spojenectví s ostatními osamělými samci a založení nové rodiny – společenství.
Surikaty jsou zvířata s velmi dobře vyvinutými smysly: zrak jim slouží velmi dobře, nejinak je tomu i se sluchem a čichem. Nosem hledají potravu zahrabanou v horkém písku, rozpoznávají členy své kolonie a komunikují jím mezi sebou. Mohlo by se zdát, že se živí jen nějakým drobným hmyzem, ony ale loví vznešenější živočichy. Nejčastěji jsou to hadi a štíři (proti jedu štírů jsou dokonce naprosto imunní).
Mají ostré zuby a dlouhé drápy, a budou-li se cítit ohroženy, dokážou i člověku pěkně pocuchat „fasádu“. Páření bývá u surikat stejně divoké, jako jejich život: flirtují, různě se ponoukají, samotný akt pak netrvá déle než pár minut. Téměř jako u lidí, chtělo by se říct. Po jedenáctitýdenní březosti se narodí holá a slepá mláďata, které vedoucí samice po několika dnech opouští, aby se mohla připravit na další březost. Její místo zastoupí surikatí „chůvy“, které se o ně starají. Po pár týdnech už mohou mláďata opustit noru a vydat se prozkoumat okolí. Stále je ale někdo střeží jako oko v hlavě, než se z nich stanou dospěláci.
Text: Pavlína Hajduová
