Detroit není město, o kterém sníte, ale jakmile se v něm jednou ocitnete, už ho nikdy ze svých snů nedostanete. Vyryje se vám do podvědomí jako logo slavné automobilky Ford – „Can’t forget the motor city“.
Detroit je jako nevěrná milenka, které vždycky odpustíte její hříchy, jenom abyste s ní mohli strávit ještě jednu noc. Hodné holky jdou do nebe, ty ostatní do Detroitu.
Vše je zde černé a bílé.
Greyhound se dnes vleče nezvykle pomalu, pasažéři na palubě zrovna nevypadají jako kriminálníci, kteří by vám kvůli pěti dolarům prohnali kulku hlavou. Welcome to the Motor City. Je to ta nejčistší greyhound station, jakou jsem kdy viděl, podlaha se třpytí jako hladina Michiganského jezera, až mám chuť se na ni rozprostřít a zdřímnout si. Lidi vypadají jak lidi, nevidím monstra, což je velmi neobvyklé v kolébce šrotu, opravdu velmi neobvyklé na místo, jako je tohle.
Dneska už nutně potřebuju motel, sprcha je vážně urgentní. Potřebuju se spojit se Zackem a taky s Amber. Potřebuju se najíst, potřebuju tolik věcí, až jsem vlastně rád, že nic nemám.
Blake: ,,Jak se vede kámo a kam jedeš?‘‘
Jony: ,,Já už dneska nikam nejedu, kam jedeš ty?‘‘
Blake: ,,Nevím, mám volno a přemejšlím, že se pojedu mrknout do New York City.‘‘
Jony: ,,New York City mě děsí a taky L. A. a Florida. Jeď do Montany, je tam velký nebe a maj tam čistý chodníky a v parcích visej vodítka pro psy.“
Blake: ,,Hmm, do New Yorku nejedu. Jinak já sem nějakej Blake.“
Jony: ,,Já jsem Jony.‘‘
Blake: ,,Jsem unavenej z tohohle města, ne že bych to tu neměl rád, ale už jsem tu moc dlouho.‘‘
Jony: ,,Nechápu, proč média s gustem prezentujou Detroit jako nějakou válečnou zónu, když v Atlantě, Newarku a ve Washingtonu je kriminalita mnohem vyšší.‘‘
Blake: ,,To víš, my místní to cítíme jako křivdu a viníme tisk z podjatosti, protože tady je sedmdesát procent obyvatelstva černejch a správa města je taky v rukou černejch zastupitelů. Nezajdem do kasina? Potřebuju vyhrát nějaký prachy.‘‘
Jony: ,,OK, můžem jít do kasina, ale cestou se musím někde najíst.‘‘
Corndog a černý kafe v American Coney Island na W. Lafayette to vyřeší.
Blake je sice vožrala, ale jinak správnej chlápek. Vykračuje si po Detroitu jako kohout a ve sklech jeho zrcadlovek se lesknou futuristické skleněné budovy, které pod žárem slunce připomínají film Skleněné peklo.
Blake: ,,V tomhle městě se rodiče mojí babičky poprvé usadili!‘‘
Míjíme Ufo Factory, oddělené a řadové domy ve federálním stylu. Slunce do nás nelítostně pere. Brýle jsem samozřejmě nechal někde v Bostonu, takže mám pocit, že asi brzo oslepnu. Směřujeme z centra směrem na západ, míjíme pár, bílá holka, černej kluk.
,,Náramně jim to spolu sluší,‘‘ říkám.
Blake: „Jo, jo, tady vždy platilo, že běloši jsou na heroin a černoši na kokain, prostě protiklady se přitahujou.“
Jony: ,,To je asi možná pravda. Kdysi jsem měl v Santa Fe holku, byla to napůl indiánka, nádherná, ale byli jsme úplně stejný, ve všem, takže to skončilo.‘‘
Blake: ,,A jak probíhal rozchod?‘‘
Jony: ,,Nijak, ráno jsem vzal koš a řek jsem jí, že jdu pověsit prádlo, koš s prádlem jsem pak nechal na dvorku a už jsem se nikdy nevrátil. Šel jsem rovnou na nádraží a skočil na vlak do Texasu.‘‘
Blake: ,,Sakra, tos jí neřek ani sbohem?‘‘
Jony: ,,Poslal jsem jí pohled z Austinu a napsal jsem, že mě to mrzí.‘‘
Pokračujeme po jedenácté ulici a potom zatáčíme do Harrison Street. Jsme v Corktown. Je pět hodin odpoledne, nebe je jasně modré, asfalt se peče jak babiččina buchta a každý závan větru je jako pofoukání bolístky od maminky po pádu z kola.
Před barem Corktown Tavern na nás pomrkává zrzka v černých silonkách a kovbojských botách. Very sexy. Při pohledu na její nohy dlouhé jak dálnice do Texasu ucítím sucho v krku. Zveme zrzku na drink a vcházíme dovnitř.
Zrzka si dává americano, tmavýho guinnesse a já zůstávám u vody. Konverzace se stáčí na historii Detroitu, od jeho počátku, kdy byl kolem roku 1700 založen Francouzi, až ke zrození amerického automobilového průmyslu. Zrzatá v sobě nezapře irský původ.
Cheryl: ,,Já jsem Cheryl a novej starosta Detroitu je irskej Američan, Iroameričan Mike Duggan, v šedesátejch letech, kdy ekonomika města začala upadat, byl starosta Iroameričan Jerome Cavanagh. Sakra, nikdo nemůže vinit Iry za úpadek Detroitu, ať viněj Tigers, Lions nebo Obamu.
Jony: ,,Vy Irové jste všude, ale mám pro vás slabost.‘‘
Cheryl: ,,Corktown je nejstarší čtvrt v Detroitu a byla osídlená Iry už v 18. století. Tak dlouho tady jsem.‘‘
Blake: ,,Nevypadáš…‘‘
Směrem do casina procházíme pěkně upraveným parčíkem shlížejícím na zelenou vodu Detroit River. Možná se sem večer vrátím složit hlavu na polštář z mechového trávníku.
Blake: ,,A ty seš ford, nebo chevy guy? Myšleno, máš radši ford, nebo chevrolet?‘‘
Jony: ,,Nevím, nikdy jsem o tom nepřemejšlel, ať se na mě pan Ford nezlobí, ale pořád jezdím ve starým prorezlým mercedesu. A co bratři Dodgeovi, jak se jim daří?‘‘
Blake: ,,Něco ti řeknu, tyhle bastardi si tu začali před sto lety budovat svoje automobilový impéria a pěkně se na tom napakovali. Díky vynálezu pásový výroby se Detroit do dvacátejch let vřítil na plný pecky, rozrůstal a kypěl. Nikdo nebral vohledy na potřeby obyvatel a dělníci dostávali padáka, kdykoli klesla poptávka. Tak se lidi namíchli a v roce 1967 to vyústilo v nejkrvavější nepokoje za půl století. Ale nic se tím nevyřešilo, město začalo chátrat a automobilovým průmyslem otřásla ropná krize a japonská konkurence. Mimochodem dneska hrajou Detroit Tigers proti Severní Karolíně, je to velký finále, bude tam celý město a lístky pořád ještě jsou.‘‘
Jony: ,,OK, na baseballu jsem ještě nikdy nebyl, jako malej jsem ho hrával na poli s partou kámošů proti místním farníkům, kterejm vadilo, že u toho pořád sprostě nadáváme.‘‘
Sedíme v kasinu a krupiérka napomíná Blakea, aby nemluvil sprostě a neházel po ní žetony. Blake už je v pokročilém stadiu opilosti, místy usíná a všechny peníze prohrává. Poslední drobáky dáváme překupníkům lístků, abychom se dostali na stadion. Patnáct dolarů za lupen a jsme tam!
V Detroitu si nelze nevšimnout markantního rozdělení na chudé a bohaté, ale když hrajou Tigers, všichni jsou na jedné lodi. Prsatý holky se tady producírujou v nejrůznějších tričkách Tigers a já zase dostávám hlad.
Blake to zkouší na dvě barbíny, které vypadají jako Dolly Parton a Pamela Anderson, je však nemilosrdně odpálen, takže usedá na tribunu s plechovkou budweiseru, kde s otevřenou pusou dokořán a hlavou zakloněnou vzad usíná.
Opouštím Blakea nadobro, u stánku si kupuju corndog a mířím k branám stadionu. Přes rány a modřiny na těle i na duši se mi Detroit nejeví jako apokalyptická kolébka chaosu a deziluze. Slunce zapadá a ulice začínají tancovat. Směřuju do kdysi vybydlené čtvrti Pontiac na severním předměstí, třeba tam potkám starýho dobrýho Iggyho Popa, jenž tady skoro před půl stoletím systematicky bombardoval detroitské kluby se svojí punkovou skvadrou the Stooges. Měsíc je těžký a ostře pronikavý jako pravidelné beaty, které duní městem. Ulehám na lavičku a v kolébce, kde se zrodilo techno, vplouvám do oceánově purpurového nebe, dál a dál.
„Can’t forget the motor city…‘‘
Text: Jan/Jony Richter
