Sám na cestě

|
Sám na cestě, foto: pixabay
Pacific Crest Trail, foto: pixabay
Svatojakubská cesta do španělského Santiaga de Compostela, foto: pixabay
Sám na cestě, foto: pixabay
Sám na cestě, foto: pixabay

Cestování se stalo součástí moderní společnosti již dávno. Je jakousi protiváhou k dlouhým pracovním dnům, až příliš často naplněným monotónními činnostmi a nikdy nekončícími povinnostmi. Poznávání nových míst stimuluje naše otupělé smysly a dává nám pocit svobody. Nebo alespoň tak si své vytoužené dovolené představujeme. Ale přiznejme si, je tomu vždy opravdu tak?

Doba, kdy jsme se rozhodovali mezi cestou do Itálie či Chorvatska, už naštěstí pominula. Ale ani změna destinací nebo dopravního prostředku nám nemůže zajistit, že si na cestách opravdu odpočineme a získáme onen vytoužený nadhled. Pokud se však na to optáme několika zkušenějších cestovatelů, zjistíme, že nejednou vyzdvihují zážitky z cestování zcela o samotě. Může tedy za tou potřebnou změnou stát odpoutání se od našich milovaných? Mám pocit, že na tom něco bude.

Na zkušenou

„Jednou dvakrát do měsíce jedu vlakem do Londýna. Neexistuje pro mě nic více osvobozujícího než celodenní procházky městem, kdy jsem úplně sama. Zajdu si kamkoli chci a mohu tam zůstat, jak dlouho se mi zachce. Navíc je něco velmi uspokojivého na tom být sám v davu cizích spěchajících lidí,“ svěřuje se mi česká studentka, dnes již několik měsíců žijící v Anglii. Podobné názory slyšíme ze všech stran. Dlouhodobější pobyty v zahraničí přinášejí cenné zkušenosti a potřebnou sebereflexi. Ať se nám globální svět zdá jakkoli homogenní, ve skutečnosti tomu tak není. Mladým lidem jistě podobné pobyty mohou dopomoci k určité samostatnosti, ale domnívám se, že i krátkodobé dovolené takzvaně na vlastní pěst mohou prospět lidem každého věku.

A nemusíme se hned vrhat do deštných pralesů, vysokých hor nebo do indického ášramu. Pointou trendu cestování o samotě není pokoušení sebe samých a posouvání hranic.

Jde jen o to se odpoutat od běžné rutiny, stresu a lidí. Neustále s někým komunikujeme (a nakonec ani tolik nezáleží na tom, zda řešíme problém, nebo vedeme pozitivní dialog), proto je občas zapotřebí být zticha, abychom si vzpomněli, kdo vlastně jsme a co tu děláme. A k tomu nepotřebujeme hned divočinu… Mnohdy postačí víkend v jedné z evropských metropolí, relaxace na pláži nebo obyčejný road trip.

Chůzí k sebepoznání

Čím dál více lidí má však potřebu udělat něco radikálnějšího, něco, co by vneslo jakési světlo do jejich života, a oni přišli na to, kam se vydat dál. Doslova kultem se staly stakilometrové treky, které zdolávají jednotlivci pěšky, jen s krosnou na zádech. Určitě na to měly svůj vliv i filmy jako Into The Wild nebo mainstreamovější Divočina, která popisuje životní katarzi ztracené ženy během extrémní pěší poutě. Chůze je pro člověka tím nejpřirozenějším pohybem, a přesto ji mnoho z nás omezuje na naprosté minimum. Snad každý mi ale potvrdí, že i hodinová procházka je nadmíru uklidňujícím a obohacujícím procesem.

Pokud chceme řešit zásadní otázky v našem životě, práci či v rodině, je nejefektivnější tak činit v přírodě a za chůze. Do těla se nám postupně uvolňují endorfiny, a tak nehrozí, že skončíme frustrovaní (jako by se to možná stalo, kdybychom zůstali zavření doma). Ti, kteří to pochopili, si proto balí batohy a vyráží na hike. V Evropě si jasné prvenství drží Svatojakubská cesta vedoucí do španělského Santiaga de Compostela, na niž se poprvé vydal biskup z Le Puy již roku 951. (A ve dvanáctém století byl dokonce sepsán jakýsi průvodce po této pouti!) Dnes ji lze absolvovat v několika obtížnostech i vzdálenostech od sto do tisíce kilometrů. V severní Americe však vede (dosti nečekaně) podstatně extrémnější stezka. Jmenuje se Pacific Crest Trail (PCT) a táhne se od hranic USA s Mexikem přes státy Kalifornie, Oregon a Washington až do Britské Kolumbie v Kanadě. Je dlouhá přes 4200 kilometrů a její absolvování trvá minimálně šest měsíců. Trasa vede velmi náročnými terény, vysokými horami i extrémně suchými oblastmi. I tudy prošel Christopher McCandless (Útěk do divočiny) a Cheryl Strayed (Divočina). Oba filmy tak přinesly této stezce velkou popularitu, což ale vzhledem k její náročnosti není vždy pozitivní, natož bezpečné. Přestože dobrodružství v divočině jistě není pro každého, totéž neplatí o sólo cestování jako takovém. To vám totiž jako jediné dává opravdu neomezenou svobodu zvolit si destinaci i program jen a jen dle svého. Takže až příště budete hledat společníka na víkend v Londýně nebo začnete přemýšlet, jak zorganizovat dovolenou v Thajsku pro celou rodinu, zkuste se ještě na chvíli zamyslet, možná najdete o dost jednodušší a pro vás naprosto osvobozují řešení.

V Evropě si jasné prvenství drží Svatojakubská cesta vedoucí do španělského Santiaga de Compostela, na niž se poprvé vydal biskup z Le Puy již roku 951.

Podívejte se také na:

Byl výjimečný, extravagantní, neuchopitelný. O kom je řeč?

Miloval surrealismus. Ostatně jeho citát: „Jediný rozdíl mezi surrealisty a mnou je ten, že já ...

Kouzelné vodopády. Víte, jak vznikají a kde leží největší na světě?

Vodopády fascinují svou krásou nejednoho z nás. Vysoký, nízký, široký… každý má své kouzlo. Jak ...

Západní Tatry přináší nespočet zážitků

V polských Tatrách turisté obdivují nekonečně vysoké rozervané skalní štíty, úžasné vyhlídky a pod nimi ...

Volání Blízkého východu. Objevte krásy Ománu

Dnes pokračujeme nevšedními destinacemi, které stojí za to navštívit. Určitě vás nepřekvapí, že dnes vám ...

Nejzápadnější evropskou pevninou je portugalský ostrov Corvo

Je to jeden z devíti Azorských ostrovů. Se svými sedmnácti čtverečními kilometry, kde žije necelých ...