Tak jako u nás lemují klikaté okresky cedule upozorňující na výskyt srnců a další zvěře, v Austrálii máte všude žluté trojúhelníky s obrysem klokana. Tento australský, tasmánský a novoguinejský endemit (pro ty, kteří nedávali na střední během hodin biologie pozor a google jim zní jako tajemné zaříkávadlo, je to druh žijící pouze na jednom místě) je skutečným národním symbolem. Společně s dalším endemitím kámošem, bizarním nelétajícím ptákem emu, zdobí státní znak a ušatého vačnatce vídáme také na mincích.
Není klokan jako klokan
Tento vačnatec má mnoho podob. Když se k vám bude až šedesátikilometrovou rychlostí za hodinu řítit dvoumetrový řízek skoky dlouhými (při troše snahy) klidně i jedenáct metrů, asi si toho všimnete, i kdybyste třeba k němu stáli zády. Kdežto takový klokánek pižmový s velice dobře zapamatovatelným latinským jménem Hypsiprymnodon moschatus měří jen o něco více než iPhone 6s Plus, takže jej v australských stepích s vysokou trávou docela lehce přehlédnete, případně zašlápnete. Není na škodu dodat, že samice od prvního zmíněného obřího druhu zase tak obří nejsou. Spíše naopak. Váží jen něco kolem dvaceti kilo, což je méně než třetina hmotnosti samce. Je mi naprosto jasné, na co teď myslíte. Taky na to myslím. Ano, musí to být vskutku bizarní podívaná. Ne, nevím, jestli jsou na internetu videa jejich koitu, ale rozhodně stojí za to hledat.
Dohromady existuje na třiašedesát druhů tohoto vačnatce. To je příliš mnoho klokanů na zapamatování. Místní si to moc dobře uvědomují, a proto si to maličko zjednodušili. Malí jsou wallaby, větším se říká wallaroo a u těch největších se používá nám dobře známé kangaroo. Toto rozdělení se odvíjí od jejich velikosti, nicméně klokani se liší i místy výskytu. Ne totiž všichni jen tak vesele hopsají po loukách. Jsou zde rovněž klokani stromoví, kteří obývají neprostupné tropické lesy a šplhají vysoko v korunách stromů se stejnou elegancí a obratností, jakou známe u opic, a spát dokážou na větvích ve vodorovné poloze. Zajímavým druhem jsou rovněž klokani skalní, kteří šplhají po římsách australského outbacku.
Roztomilá podívaná i chutná večeře
Pro turistu, který nepochází z tohoto nejmenšího kontinentu světa, je pozorování klokana rozhodně zážitkem na celý život. Místní k nim však již od nepaměti přistupují poněkud méně poeticky. Je sice fakt, že klokani jsou hojně zastoupeni v místní mytologii a svou neoddiskutovatelnou roli hrají i v rituálech domorodých kmenů, zároveň se ale s těmito ušatými „krysokrálíky“ nikdy moc nemazlili. Klokan představoval základ lovené potravy, a když se podíváme na to, s jakou efektivností využili celé jeho tělo k dalším účelům, srdce nejednoho ekologa by zajásalo. Poté, co se jim podařilo vačnatce za pomoci oštěpu či originálnějšího bumerangu skolit, jeho maso s vnitřnostmi snědli, z kůže si sešili outfit včetně masek či vaků na vodu, kosti byly zase dobrým materiálem na ozdoby. Nevyhazovaly se ani šlachy, které mohly posloužit na výrobu provazů a Kurnajové, chlapíci z jihovýchodní Austrálie, si ze sušených klokaních šourků vyráběli míče, jež byly základem tradiční hry marngrook. Holt, jak se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“
Klokan a přistěhovalci z Evropy
To, že jsou klokani výtečnou pochoutkou, pochopili záhy i trestanci dopravovaní z Velké Británie, tedy jedni z prvních australských přistěhovalců. Jejich masu, které údajně chutná podobně jako zvěřina, se těšili i emigranti z Německa a Polska. Dnes již klasičtí australští farmáři je ovšem jako pokrm moc nevyhledávají, přesto je však stále hubí ve velkém. Ptáte se proč? Považují je totiž za škůdce, kteří pasou trávu jejich ovcím. Pokud zrovna neprobíhá jejich hromadný odstřel, farmáři klokanům sypou jedy do vody či pálí louky, na nichž žijí, což je opravdu odsouzeníhodným činem. Po akci s chemikáliemi se v australských novinách objevovaly titulky jako „Symbol naší země krmíme strychninem“ a podobné. Pokud jde o hromadný odstřel, který zažíval svou „zlatou éru“ hlavně během 60. až 80. let, klokaní maso se poté prodávalo do Evropy, USA a Číny, kde bylo většinou zpracováno do konzerv pro psy. Kůže zase posloužila na výrobu bot. Zvířata už dnes klokaním masem vykrmována nejsou, ovšem nyní se jimi vykrmují lidé. V Austrálii si můžete v běžném supermarketu koupit steak z klokana či jeho macatý ocas.
Sejmi klokana
Jako by nestačilo střílení, trávení a zapalování okolí, hodně klokaních životů mají na svědomí také řidiči. Austrálie je proslulá svými dlouhatánskými silnicemi vedoucími skrz polopustiny a v noci, kdy se to zde těmito tvory hemží, velké počty naleznou na silnici smrt. „Králem“ silničních masakristů ovšem nejsou typická australská SUV, ale takzvaní road trains, tedy dlouhatánské kamiony s několika přívěsy za sebou. Když řidič takového vozidla vidí klokana, nebrzdí, jelikož by to stejně bylo k ničemu. Zastavení vydá u nejdelších z těchto vozů totiž i na pět kilometrů.
Skrz všechny nehezké skutečnosti, které jste si právě přečetli, se ale populace klokanů odhaduje na nějakých dvanáct milionů. Je jich tedy víc než Čechů – a to je ještě dobré.
Text: Filip Čermák
