Snad žádná světová civilizace nebyla svojí existencí tak spjatá s jedinou řekou, jako ta egyptská. Nejstarší státní útvar a řeka Nil, jsou vlastně jedno a totéž. Lidem tehdejšího světa se zdála nekonečná, byla to řeka, které pramenila na slunci a přinášela zemi život. Přitékala odkudsi z nitra Afriky, z neznámého a tajemného zdroje, který dosud nikdo nespatřil. Tato zeměpisná záhada vydržela až do devatenáctého století našeho letopočtu.
Nil sice není žádný gigantický veletok na objemy vody, ale na délku je držitelem stříbrné medaile mezi řekami. Více než šest tisíc kilometrů. Kdyby pramenil na Kvildě, jako naše Vltava, nevléval by se u Mělníka do Labe, ale byl by jedním z přítoků jezera Bajkal na východní Sibiři.
To, že objevení jeho pramenů trvalo tak dlouho, není nic divného. Pomineme-li fakt, že domorodci vůbec netoužili po misionářích, kterým vždy v patách šli kolonizátoři, bylo to i vražedné klima. Vždyť i Hanzelka a Zikmund, kteří projížděli svoji legendární Tatrou z Egypta do Súdánu, byli varováni. Britská správa je dokonce nechtěla pustit na cestu, v obavách o jejich život, ale pak se díky protekci u vyšších důstojníků cesta uskutečnila, a stala se terčem obdivu novinářů i veřejnosti.
Osvěžme si nyní trochu zeměpis. Bílý Nil vytéká z Viktoriina jezera. Toto obrovské jezero, druhé na světě co do plochy, leží na území států Ugandy a Tanzanie. Ještě je tady Keňa, ale ta vlastní z jezera jen maličký, šestiprocentní, východní cíp. Toto jezero spatřil jako první Evropan John Hanning Speke, v roce 1858. Jezero leží v nadmořské výšce něco přes kilometr, vytékající voda musí překonávat převýšení skoro sedm set metrů a řítí se dolů v mnoha peřejích a vodopádech. Nejznámějšími a také nejbizarnějšími jsou na této cestě Murchisonovy vodopády, které jsou široké jen pět metrů. Uzoučká, ale nesmírně strmá skalní průrva.
Modrý Nil pramení v Etiopii, v jezeře Tana, a obě řeky se setkávají u súdánského hlavního města Chartúmu. Odtud pak již veletok směřuje na sever. Období dešťů způsobuje pravidelné záplavy na dolním toku, kterých se lidé nikdy neděsili, naopak, toužebně je očekávali. Moderní věda spočítala, že každoročně přináší Nil přes šedesát milionů tun úrodných usazenin, které končí na polích, v kanálech a přehradách. Tyto usazeniny byly pro starověké egyptské zemědělství naprosto klíčové.
V současnosti mnoho z nich skončí v Asuánské přehradě, která byla postavena v místech prvního nilského kataraktu, vodopádu, což byla v dávné minulosti hranice egyptského státu. Přínos přehrady je však v tom, že kromě výroby elektřiny brání ničivým záplavám i suchu. Od Asuánu pokračuje řeka již bez přítoků, posledních tisíc kilometrů, úrodným údolím, širokým pouze dvacet nebo třicet kilometrů. Nil končí ve Středozemním moři, rozsáhlou deltou, s mnoha rameny, a s rozlohou třetiny České republiky.
Text: Karel Dudek
