Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě

|
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com

Milujeme je i nenávidíme. Pravěký lovec si oblékl vlčí kožešinu, aby na něj přešla vlčí síla. Respekt se postupně změnil ve štvanici na predátora „se špatnou pověstí“. Dnes netrpělivě čekáme, až zase uslyšíme jeho mrazivé vytí ve volné přírodě. Se svým vztahem k vlkům si nějak nevíme rady. Pro lidstvo poměrně typické. Zničit, zabít, vyhladit… Pak se chytit za hlavu a s nářkem se snažit napravit nenapravitelné. Vlky jsme v celé Evropě téměř vystříleli a dnes jásáme, když objevíme jejich stopu. Koneckonců, válku s nimi vedeme od nepaměti.

Obývá širokou škálu domovin, od ledových plání, severských lesů, po písky Arabského poloostrova, až k indické džungli. Na světě žije jen jeden druh vlka – canis lupus, který má kolem třiceti plemen. Jednotlivé poddruhy se liší velikostí a zbarvením podle biotopů, v nichž se vyskytují. Opravdovým obrem je euroasijský tundrový vlk, jehož výška dosahuje v kohoutku kolem jednoho metru a může vážit až sedmdesát kilogramů. Přestože se o vlcích často mluví jako o samotářích, jsou to velmi společenští tvorové. Struktura a chování smečky jsou velice složité, postavené na silných sociálních vazbách. Každý člen smečky má určité postavení na hierarchickém žebříčku. To ale není definitivní a může se změnit k lepšímu či horšímu. Vedoucí roli hraje takzvaný alfa pár, následovaný v pyramidovém systému párem beta, který je prvním aspirantem na vůdčí roli po dominantní dvojici. Na konci společenského žebříčku je omega. Tento vlk či vlčice se dostává k potravě jako poslední a někdy bývá smečkou i obětován v bojích o území.

Vlk je jedním z nejlepších lovců planety. Stačí se podívat na jeho čelisti, ve kterých dominují až šesti centimetrové špičáky. Čelisti dokáží vyvinout tlak 3,5 kilogramů na centimetr čtvereční. To vlkovi umožní skusem přerazit stehenní kost amerického losa.

Dokáže běžet rychlostí čtyřicet kilometrů za hodinu. Pokud je kořist rychlejší, nevadí. Díky vytrvalosti ji uštve. Široká ramena, úzký hrudní koš, svalnaté nohy a rychlý účinný dech z něj dělají bezkonkurenčního vytrvalce.

Kdopak by se vlka bál?

Na předměstí středověkého Říma považovali vlci opuštěné ruiny domů za své loviště. Loveným byl člověk. To se pak snadno zapomene, že obyvatelé „věčného města“ vděčí za jeho vznik právě vlčici, která dvojčata Romula a Rema zachránila před utopením v Tibeře. A jak to s dvojčaty odkojenými vlčicí dopadlo? Slovy klasika: Homo homini lupus. Romulus svého bratra zavraždil, údajně kvůli sporu o název města. Člověk by očekával, že vztah Římanů k obávaným predátorům bude shovívavější než ve zbytku Evropy. I oni se ale raději setkání s vlkem vyhýbali, v opačném případě by je potkalo zlé znamení. Během svátku Lupercalia opěvovali boha Fauna, který měl jejich stáda před vlčími lovci ochránit.

Kdo jinému jámu…

První písemná zmínka o vlcích na českém území pochází z roku 1044 z Buchlovska. Kronika hovoří o výskytu početných vlčích smeček, obtěžujících lidi i zvířata. Člověk se je snažil vyhubit, ale pomocí luků a šípů nešlo nad tímto inteligentním predátorem nadobro zvítězit. Snažili jsme se tedy vlka přechytračit a začali budovat tzv. vlčí jámy. Přemysl Otakar II. v roce 1268 dokonce nařídil, že tyto padací jámy musí mít každá ves.

Princip byl jednoduchý – do země se vykopala hluboká jáma, na jejíž dno se umístila živá návnada jako například husa či sele, někdy nechyběl ani dřevěný kůl. Jáma se zakryla větvemi a čekalo se, až se vlk nechá do pasti nalákat. Vlčí IQ neradno podceňovat, protože do jámy obvykle spadlo jiné zvíře nebo nepozorný člověk. Například Eggenbergové, kteří v 17. století vládli na vimperském panství, nechali vykopat osmnáct vlčích jam. Spadlo do nich osm jelenů, ale vlk ani jeden. S vlky je také spjat rod telčských pánů z rodu Slavatů. Když 13. 10. roku 1662 vyrazil Jan Karel Jáchym Slavata na hon, propadl se do vlčí jámy, kde se nekonečné hodiny modlil za svou záchranu. Přísahal, že pokud nezemře, stane se řeholníkem. Jeho prosby byly vyslyšeny. Dotáhl to až na řádového generála a byl jedním z možných kandidátů na post pražského arcibiskupa. Přestože jeho rod vymíral po meči, světského života se vzdal se slovy: „Když i rod Slavatů vymře, proto přec svět nezahyne.“ Jeho matka Františka Slavatová nechala v místě, kde její syn málem zahynul a kde se zároveň zaslíbil Bohu, vybudovat kapli, dnes známou jako kapli sv. Karla Boromejského.

Nekončící hodokvas měli vlci za třicetileté války, kdy se česká populace zredukovala o padesát procent. Když švédský vojevůdce Johan Banér táhl se svým vojskem přes Krušné hory do Saska, vlci šli za ním a cestou požírali padlé vojáky. Vlčí drzost dosáhla vrcholu, když vpadli do Dačic a lovili husy rovnou na dvorcích. Není divu, že ani Češi se s vlkem neskamarádili a do roku 1750 vlčí populaci téměř vyhubili.

Štvanice na beestii

Ani ve Francii na tom nebyli s „vlčí válkou“ lépe. Psal se rok 1427, když vlci zabili za branami Paříže čtrnáct lidí. Nebylo pochyb, že jim lidské maso zachutnalo. Ludvíci, počínaje tím třináctým, se s nimi pustili do ostrého boje. Zavedli funkci jakéhosi vlčího šerifa s honosným názvem Grand Lupatier. Ten vedl vojenské zátahy do oblastí vlčího řádění. Lidé si v krčmách vyprávěli hrůzostrašné historky, včetně příběhů o meneurs de loups, což měli být vůdci, kteří uzavřeli smlouvu s ďáblem, za což byli obdařeni mocí vládnout vlčím smečkám.

V roce 1764 se v divoké krajině v Gévaudan objevilo něco nevídaného. Něco, co vstoupilo do historie jako „Hrozná Bestie“. Zprávy o vlkovi velikosti telete, s obrovskými tesáky, srstí zbarvenou do červena a černou hřívou, lačnícím po lidské krvi, se rychle šířily. Kraj Auvergne sevřela hrůza. Počty obětí rostly. Nepolapitelná, nebezpečná a děsivě inteligentní Bestie nezabíjela jen pro maso, ale pro radost. Nebo se snad chtěla pomstít lidem, že hubí vlky coby přirozené lovce jejich ovcí a koz?

Nepolapitelná Bestie byla třikrát postřelena, třikrát padla, aby se znovu postavila na nohy a zmizela kdesi v zalesněných roklích vlčího kraje. V září roku 1765 Grand Lupatier prohlásil, že Bestii zabil. Obrovského vlka vycpal a poslal králi do Versailles. S příchodem zimy však útoky pokračovaly…

Vlk táta, vlk máma

Když se statečná vlčice Rákšas s planoucíma očima postaví tygrovi Šér Chánovi, olízne lidské mládě a pojmenuje ho Mauglí – žába, začíná jeden z nejkrásnějších příběhů z indické džungle. Rudyard Kipling dostal za příběh kluka vychovaného vlky Nobelovu cenu za literaturu. Osud chlapce, který se stal předobrazem Kiplingova hrdiny ovšem nebyl ani romantický ani šťastný. Když ho v polovině 19. století našli poblíž Chandpuru, bylo mu asi deset. Nikdy se nepřizpůsobil životu mezi lidmi. Jedl jen syrové maso a choval se, jako by byl vlk. Dokázal se spřátelit pouze se psem. Zemřel po třech letech, pravděpodobně steskem.

Podobný osud postihl i děvčátka Kamalu a Amalu, která objevil reverend Singh poblíž jedné vesnice v Indii. Holčičky ve věku sedmi a dvou let vytáhl z vlčí nory, společně se dvěma vlčaty. Mladší Amala zemřela do roka, Kamala žila v sirotčinci reverenda Singha devět let. Své „vlčí“ chování začala ztrácet až v posledních třech letech svého života.

Kdo chce s vlky býti…

Jaký tedy vlk vlastně je? Padouch, jenž sežere babičku i s Karkulkou, nebo hrdina, který se umí postarat i o lidská mláďata? Vlk je především zvíře pro nás natolik fascinující, že se mu snažíme přisuzovat nejrůznější vlastnosti. Hrdina bajek, hlupák z pohádek, spojenec ďábla, vlkodlak… Navzdory krvelačným klepům je vlk hlavně plachý lovec, který se kontaktu s člověkem raději vyhne. Poslední známou obětí je dvaatřicetiletá učitelka Candice Bernerová, kterou během joggingu napadli vlci poblíž jezera Chignik na Aljašce. Jedná se o první případ tohoto druhu v moderních dějinách Spojených států.

V poslední době se stále častěji hovoří o návratu vlka do volné přírody. Do české kotliny se snaží vrátit už od 18. století, ale jeho snahu mu znemožňovali lovci. Vlčí kožešina byla velice ceněna, protože nenamrzá. Lovcům se také vyplácelo tzv. zástřelné, kdy za vlčí úlovek dostali finanční odměnu. Dnes se zdá, že se vlkům začalo blýskat na lepší časy. V Německu, v hustých lužických lesích nedaleko českých hranic, se vlci úspěšně zabydleli v bývalém vojenském prostoru. Nezbývá než doufat, že si časem svoje teritorium rozšíří až k nám. Také bychom si při každých činnostech ovlivňujících vlky nebo prostředí, ve kterém žijí, měli vzpomenout na slova z Knihy džunglí: „Vlci jsou svobodný lid.“

Text: Petr Slavík, zdroj: menhouse.eu

Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com
Vlk. Největší psovitá šelma žijící ve volné přírodě, foto: pixabay.com

Podívejte se také na:

Moskevský obchodní dům GUM

Nejlidnatější město v Evropě nabízí turistům kromě historických památek také jeden z nejslavnějších obchodních domů. ...

Dovolená u sousedů: Nejkrásnější místa Slovenska

S čím dál tím jednodušší leteckou dostupností dalekých zemí mnohdy zapomínáme, jaká nádherná místa máme ...

Vydejte se do luxusních světových klubů

Také patříte k těm, koho už nebaví pražské podniky, a rádi byste vyrazili do světa ...

Muzeum zítřka v Riu de Janeiru propojuje přítomnost s budoucností

Kdo navštíví Rio de Janeiro, neměl by minout Museu do Amanhã - Muzeum zítřka. Nachází ...

Společenství „chechtající“ se africké šelmy

Největší zástupce čeledi hyenovitých má v některých afrických kmenech pověst až magické šelmy, které je ...