Brazílie je nejen zemí krásných pláží, kde se povalují turisti, místní tam hledají odpočinek po práci a kluci i holky se tam učí hrát fotbal, je také zemí, kde jsou veškeré pláže veřejné. To znamená, že žádná nesmí patřit kupříkladu k hotelu, ani na kousíček jakékoli pláže nesmí být komukoli znemožněn přístup, za vstup na pláž se nesmí platit (což se netýká lehátek, která provozují drobní podnikatelé).
To, že se z pláží mohou radovat lidé různého sociálního postavení, se nestalo samo sebou, ale díky letitému úsilí. Píše o tom mimo jiné slavný brazilský spisovatel Jorge Amado (1912 – 2001) v knížce Rytíř naděje o životě Luíse Carlose Prestese (1898 – 1990), velitele Kolony, která v letech 1924 – 1927 prošla napříč Brazílií a usilovala o svržení tehdejšího polofeudálního řád.
Přírodní bohatství
Jorge Amado v knize emotivně popisuje, že na pláže, po Prestesově tažení, budou moci chodit těžce pracující i se na nich prohánět děti z chudých obydlí. Jedná se o pláže neznámé i vyhledávané. Všechny jsou přírodním bohatstvím patřícím všem. Ani kousíček nesmí být privatizován, není možné, aby byl komukoli znemožněn přístup ke koupání.
I to je jedním z důvodů, proč – i přes těžkou situaci – je na tvářích mnoha Brazilců neustále úsměv. Pro turisty to má kouzlo zase v tom, že když navštíví největší zemi Latinské Ameriky, nebudou tam jako ve skleníku, kde – vyjma personálu v hotelu – nikoho z místních nepotkají. I na plážích mohou pozorovat běžný život v zemi a tím se s ní lépe seznámit.
