Měsíc působí na naši planetu obrovskou silou a každý den se nám snaží dvakrát denně „ukrást“ moře. Někde s ním hne jen o pár centimetrů, jinde odhalí pobřeží v délce stovek metrů. Jak je to možné?
Mnozí lidé byli v dávných dobách přesvědčeni, že příliv a odliv způsobuje vítr. Znali jej i mořeplavci ve středověku, kteří tušili, že bude mít něco společného s Měsícem a jeho periodami. Na vysvětlení jsme si ale museli počkat až do roku 1678, kdy siru Isacu Newtonovi spadlo na hlavu jablko, a on pak formuloval gravitační zákon. Díky němuž dnes víme, že příliv a odliv nastává vlivem gravitační síly Slunce a Měsíce. Největší je na místě, které je k Měsíci nejblíže, a naopak nejslabší na nejvzdálenějším bodě. Při působení gravitace na jednu stranu Země se tato strana přibližuje k Měsíci a opačná strana se vlivem odstředivé síly od Měsíce vzdaluje, takže Země nabývá elipsovitý tvar. Příliv a odliv, nebo jinak řečeno slapové jevy, je přibližně šestihodinový cyklus, jenž se změní pokaždé, když se Země pootočí o devadesát stupňů. Množství vody, o kterou hladina vody stoupne při přílivu, se rovná množství vody, o niž ve stejnou dobu hladina klesne v jiné části při odlivu. Kdyby byla Země k Měsíci natočena stále stejnou stranou, k přílivu a odlivu by nedocházelo. Moře pod Měsícem a na protilehlé straně Země by bylo pořád asi o půl metru výše než moře po stranách osy Měsíc – Země.
Když se přidá Slunce
Není to však jen Měsíc, který má vliv na slapové jevy, ale i Slunce má na nich svůj podíl, i když, ve srovnání s vlivem Měsíce, asi více než dvakrát menší. Slunce spíše přílivy a odlivy zintenzivňuje. A protože se Země a Měsíc nepohybují po kruhových, nýbrž po elipsovitých drahách, dochází ke změně jejich vzdálenosti, což má za následek změnu ve výšce přílivů. Zvláště silné přílivy a odlivy nastávají tehdy, když se Země, Měsíc a Slunce nacházejí na jedné přímce a jejich síly se sečtou. Při zatmění Slunce jsou tedy nejsilnější, naopak, když spolu oba vesmírní obři svírají pravý úhel, síly se navzájem ruší, přílivovou vlnu to výrazně zmírní a hovoříme o hluchém dmutí.
Zajeďte si do Francie
Ve světě je největší přiliv a odliv ve Fundské zátoce v Kanadě, kde rozdíl hladin činí deset až šestnáct metrů. Při odlivu se odhalí přes kilometr pláže, jež je za pár hodin opět pod vodou. Ale nemusíme ani přes oceán: v Evropě máme zátoku Saint-Michel v Bretani, kde příliv a odliv dosahuje až třinácti metrů. Známý klášter Saint-Michel se tak stává dvakrát denně ostrovem propojeným s pevninou pouze úzkým chodníkem postaveným v 19. století. Naopak při odlivu se tady díky místním mělčinám pevnina protáhne do moře až o patnáct kilometrů, můžete po ní brouzdat a pozorovat mořské dno.
Tam, kde je největší rozpětí přílivu a odlivu a dosahuje alespoň tři metry, se tento jev může využít k výrobě elektrické energie. Taková elektrárna se nachází například v ústí řeky Rance v Bretani. Řeka zde nad přehradou protéká širokým údolím, umožňujícím přechovávat značný objem vody. Elektrickou energii vyrábějí turbíny, podobně jako v běžných vodních elektrárnách, avšak proud vody směřuje střídavě na obě strany.
Jak se měří nadmořská výška
Dlouhodobým pravidelným pozorováním přílivu a odlivu v určitém místě na pobřeží se stanovuje výška střední hladiny moře. Od takto získaného bodu se měří nadmořská výška dalších bodů zemského povrchu přesnou nivelizací. Nadmořská výška v České republice se udává k hladině Baltského moře. Až do roku 1955 v bývalém Československu, a ještě před tím v Rakousku – Uhersku, byl používán jadranský výškový systém, jehož základ tvořila střední hladina Jaderského moře v Terstu. Ta je oproti Baltskému systému o 0,46 metru vyšší. V současnosti všeobecně aplikovaný geografický polohový systém GPS pro určování polohy na Zemi používá jako základní hladinu povrch matematicky vypočítaného elipsoidu WGS 84, který se může od střední hladiny moře lišit i o sto metrů. Geodetická výška je potom vzdálenost bodu od elipsoidu měřená na kolmici k elipsoidu. V letectví se ve vzdušném prostoru určuje nadmořská výška tlakoměrem.
Nejvyšší a nejnižší místa
Místem s největší nadmořskou výškou je vrchol hory Mont Everest na hranici Nepálu a Číny (8 848 m. n. m.).
Místem nejvíce vzdáleným od středu Země je vrchol hory Chimborazo v Ekvádoru (6 263 m. n. m.).
Nejvyšší horou světa, měřeno od úpatí na dně oceánu až k vrcholu, je Mauna Kea na Havaji se svými 10 205 metrů.
Místem s nejmenší nadmořskou výškou na pevnině je pouštní proláklina při Mrtvém moři v Izraeli (-420 m)
Největší naměřená hloubka oceánu je Mariánský příkop (-10 994 m) poblíž ostrova Guam.
Nejvyšší známá hora sluneční soustavy je Olympus Mons na Marsu (27 km). V tomto případě však nejde o výšku nad mořem, protože na Marsu moře není, nýbrž o výšku nad jistou dohodnutou hladinou.
Text: Bohumil Brejžek
